Třicetiletá válka (1618-1648) byla posledním velkým evropským konfliktem, který byl zapříčiněn náboženským rozkolem a byla jedním z nejkrvavějších konfliktů v evropské historii, během níž zahynulo na 8 milionů lidí. Začala jako šlechtické povstání v Čechách, ale nakonec se jej účastnila celá Evropa a měla efekt na vývoj moderní doby.
Tento konflikt je nejčastěji dělen na 4 etapy:
- České stavovské povstání (1618-1620)
- Dánská válka (1625-1629)
- Švédská válka (1630-1634)
- Švédsko-francouzská válka (1635-1648)
Reformace podněcovala náboženské nepokoje a nejednotnost již od roku 1517, toto se pokusil vyřešit Augšpurský/Augsburský mír roku 1555, jenž si zakládal na politice cuius regio, eius religio ("čí vláda, toho náboženství") podle které se mohl panovník rozhodnout zda budou jeho državy katolické nebo luteránské (v té době jediná uznaná odnož protestantů). Když se roku 1617 stal katolík Ferdinand II. (1578-1637), císař Svaté říše římské, stal králem českým, rozčílilo to protestantskou šlechtu a započalo to květnovou Druhou pražskou defenestrací roku 1618 České stavovské povstání a Třicetiletou válku. Protestanté se shodli na novém panovníkovi, Fridrichu Falckém (1596-1632).
Fridrichova vojska byla poražena v roce 1620 v bitvě na Bílé hoře, což vedlo k připojení Dánska do konfliktu, toto většinou bývá označováno jako první zahraniční intervence v tomto konfliktu, i když nizozemští protestanté podporovali Fridrichovy jednotky zbraněmi a jinými zásobami již od roku 1618, zatímco katolické Španělsko podporovalo Ferdinanda II. (1558-1648). Dánský král Kristián IV. (1588-1648) vstoupil do této války z důvodů jak náboženských, tak ekonomických, ale také proto, aby zabránil švédskému králi Gustavu Adolfovi v získaní titulu protektora protestantů, titul, jenž chtěl Kristián IV. získat pro sebe.
Kristiánova vojska ale neměla šanci proti císařským vojákům pod vedením žoldáka a vojevůdce Albrechta z Valdštejna (1583-1634), a tak Kristián IV. roku 1629 podepsal mír a stáhl se i se svým vojskem, skládajícím se i ze skotských žoldáků, zpět do Dánska. Adolfus podporoval Kristiána IV. již od roku 1628, ale v roce 1630 se s podporou francouzského kardinála Richelieua (1585-1642) rozhodl osobně zapojit do konfliktu. Richelieu podporoval protestantského krále proti císařským katolickým vojskům v zájmu zachování mocenské rovnováhy mezi Francií a sousedními, Habsburky ovládanými zeměmi. I poté, co byl Adolfus zabit v boji roku 1632 pokračovalo Švédsko, tentokrát s přímou podporou Francie, ve válce, tato etapa se později stala poslední a nejkrvavější fázi války.
Z této války nevzešel žádný jasný vítěz, a tak byla ukončena roku 1648 Vestfálským mírem (který také ukončil Osmdesátiletou válku mezi Nizozemím a Španělskem), jenž pouze utvrdil náboženskou dohodu stanovenou v Augšpurském/Augsburském míru roku 1555. Mezi důsledky války patří:
- Suverenita států
- Uznání Kalvinismu
- Nezávislost Holandska
- Inovace ve válečnictví
- Nezávislost Švýcarska
- Vzestup Francie jako velmoci
- Úpadek španělského impéria
- Nezávislost Portugalska
- Oslabení Svaté říše římské
Třicetiletá válka bývá označována za "oficiální" konec Reformace, jelikož když skončila, byly kalvinismus a luteránství uznány spolu s katolictvím jako legitimní odnože křesťanství a období vývoje protestantkých odnoží je tedy touto dobou považováno za dokončené. I když to neznamená, že by tohle vyřešilo budoucí náboženské rozkoly, někteří historici dokonce věří, že Reformace trvá dodnes. Tato válka většinou také bývá brána jako počátek moderního válečnictví, takového, které praktikoval Gustavus Adolfus, vzniku moderního mezinárodního pojmu státu, což z konfliktu činí jednou z důležitých událostí v přechodu do moderní doby.
Příčiny a kontext
Třicetiletá válka byla zapříčiněna několika faktory, mezi nimi:
- Narušení mocenské rovnováhy v regionu
- Nenávist vůči Habsburkům a jejich kontrole nad obchodem
- Oslabení moci císaře Svaté říše římské
- Ekonomické zájmy v regionu
- Náboženský rozkol a nepokoje
Náboženské rozdíly a neschopnost je vyřešit bez krveprolití byly ale hlavní příčinou a zapříčinily tři hlavní náboženské reformace
- česká reformace (1380-1436)
- protestantská Reformace (1517-1648)
- Protireformace (1545-1700)
Česká reformace byla započata katolickými knězi a teology, jejichž hlavním cílem bylo navrácení církve k jednochusti známé z jejich dřivějších let. Hlavním zastáncem tohoto postoje byl Jan Hus (1369-1415), jehož poprava kvůli obviněním z hereze zažehla Husitské války (1419-1434). Na koncilu v Basileji roku 1436 byla Čechám dána náboženská svoboda a církev v Čechách měla povoleno vést mše dle svých vlastních zvyků.
V roce 1517 přibyl katolický kněz a teolog Martin Luter (1483-1546) svých 95 tezí ve na dveře kostela ve Wittenbergu a započal tak Reformaci, tomuto procesu dále napomáhali ve Švýcarsku Huldrych Zwingli (1484-1531) a později i Jan Kalvín (1509-1564). Katolická církev se postavila reformátorům roku 1545 formou protireformace, prohlásila učení reformátorů za herezi a ztvrdila svoji pozici jako jediná duchovní autorita, ale již dlouho před rokem 1545 se lidé začali označovat buď jako katolíci nebo protestanté a v případě protestantů se dělili dále podle toho, jaké učení uznávaly, což vedlo k dalším rozkolům.
První konflikty způsobené náboženskými rozdíly započaly roku 1524 Německou selskou válkou a pokračovali Rytířským povstáním a Šmalkadskou válkou až do Augšpurského/Augsburského míru roku 1555, jenž byl svolán, aby vyřešil tyto neshody. Výsledkem bylo mimo jiné to, že si vládce mohl zvolit jaká víra bude vyznávána v jeho državách. Tento koncept fungoval teoreticky, ale v praxi se stal problémovým pokud se víra panovníka lišila od víry jeho poddaných.
Češi byly zvyklý na náboženskou svobodu, jež jim byla přidělena roku 1436, a ti, kteří již nechtěli být součástí ortodoxní české církve se přidali k Luterovi (jehož učení rezonovala s učeními Husovými). Když se horlivě katolický Ferdinand II., císař Svaté říše římské, chopil moci, slíbil, že bude nadále dodržovat náboženskou toleranci, většina lidí mu ale nevěřila, kvůli jeho minulosti pronásledování protestantů v jiných zemích. Mezi Ferdinandovy spojence patřil další horlivý katolík, bavorský král a jeden ze 7 kurfiřtů, Maximilián I., jenž jej podporoval odmítnutím české koruny a pozdějším dodáváním zbraní ve jménu obrany Ferdinandova práva na českou korunu.
České stavovské povstání
České stavovské povstání začalo, když se skupina protestantských šlechticů, vedených hrabětem Thurnem (1567-1640), postavila Ferdinandově rozhodnutí, které nadržovalo katolíkům, a setkali se s Ferdinandovými místodržícimi na Pražském hradě, kde měli o tomto rozhodnutí jednat. Nespokojeni s vývojem jednání, Thurn a jeho kolegové vyhodili místodržící z okna, akt, jenž by byl později znám jako Druhá pražská defenestrace (První defenestrace byl akt, jenž započal Husitské války)
Všichni tři muži přežili, ale tento incident byl využit oběma stranami jako propaganda, katolíci tvrdili, že místodržící byli chyceni a bezpečně sneseni na zem anděly, oproti tomu protestanté si stáli za tím, že pouze spadly do hromady hnoje. Thurn se ujal vlády a nabádal protestanty v Rakousku a Slezsku, aby učinili totéž, zatímco Fridrich V. pověřil žoldáka Arnošta Mansfelda (zemřel 1626) velením nad Thurnovými vojsky. Mansfeld byl roku 1619 poražen, ale tou dobou přestali protestanté podporovat Ferdinanda II. a nabídli korunu Fridrichu V., který ji přijal.
Katolícká liga prohlásila korunovaci Fridricha V. za ilegální, jelikož právoplatným českým králem byl stále Ferdidand II. (byl i císařem Svaté říše římské) a šarvátky pokračovaly až do listopadu 1620, kdy katolické jednotky pod vedením Jana Tserclaesa, vévody z Tilly (1559 - 1632), s podporou Maximiliána I. porazili česká vojska pod vedením Thurna a Kristiána Anhaltského (1568 - 1630) v bitvě na Bílé hoře. Fridrich V. poté přichází o jakoukoli podporu a císařská vojska obsazují Prahu, tímto je povstání ukončeno. Fridrich V. umíra roku 1632 na horečku způsobenou infekcí.
Osmdesátiletá válka (1568 - 1648, také známa jako Nizozemská revoluce) mezi Španělskem a Nizozemskem byla v této době ve fázi známé jako Dvanáctileté příměří (1609 - 1621) což dovolilo jak katolickému Španělsku tak nizozemským protestantům podporovat jednotlivé strany a jejich záměry v Čechách. České stavovské povstání se stalo mezinárodním konfliktem po eskalaci, jež zapříčinil Ferdinand II. když v roce 1623 odebral Fridrichu V. jeho tituly a državy bez vyslechnutí názoru protestantských princů. Ti nyní byli přesvědčeni, že se Ferdinand pokusí region konvertovat ke katolicismu. Ferdinand II. měl podporu katolických Habsburků, jenž v této době vládli ve Španělsku, Nizozemí, Neapoli, Milánu a většině Svaté říše římské.
Zapojení Dánska
Kristián IV., který spoléhal na obchod procházející severními regiony Svaté říše římské a Pobaltím, a který byl nyní v ohrožení, se obával, že Ferdinandův zásah vůči Fridrichu V. byl předvojem budoucí katolické ofenzívy do Dánska, proto kontaktoval protestantské šlechtice v Hamburku a Brémách a nabídl jim svou pomoc. Přidal se k Mansfeldovi a s podporou Anglie, Nizozemí a Francie, která měla v této době své vlastní problémy, se vydali na tažení s cílem porazit císařova šampiona Albrechta z Valdštejna.
Do teď měly obě strany problémy se zásobováním svých vojsk, ta se tedy rozhodla shánět si zásoby sama z okolí, přitom vypalovala farmy a zabíjela civilisty. Armádám obou stran bylo jedno na čí straně vesnice stála, vypalovaly je nekompromisně. Sám Valdštejn byl Ferdinandem královsky odměněn, ale jeho vojsko z této odměny nevidělo ani groš. Poté, co Kristián IV. slyšel o úmrtích protestantských civilistů, rozhodl se vstoupit do války jako jejich ochránce a šampion, ale protestantské jednotky touto dobou již zabily a znásilnily asi stejné množství protestantských civilistů jako Valdštejnovo vojsko.
Kristiánovými hlavními důvody zapojení do války byly ochrana dánských obchodních zájmů v regionu a získání titulu protektora protestantů dříve, než se ním prohlásí Gustavus Adolfus. Roku 1629 se utkal s Tillym v bitvě u Lutteru a byl poražen. Poté co slíbené jednotky z Anglie a Nizozemí nedorazily a Mansfeld zemřel přirozenou smrtí, byl Kristián, bez zásob a zkušených generálů, přelstěn Valdštejnem v roce 1627, a v roce 1628 požádal Adolfa o pomoc, jež byla poslána. Ale to už bylo pozdě a roku 1629 podepsal Lübecký mír, jenž zajistil jeho obchodní zájmy v regionu výměnou za jeho odchod z války.
Zapojení Švédska
Gustavus Adolfus dorazil do oblasti v čele 20 000 armády roku 1630, tato armáda, i když o hodně menší než armáda pod velením Tillyho nebo Valdštejna, měla výhodu díky Adolfovým vojenským invencím. Adofhus si byl vědom vojenských inovací, v jejichž čele stál výborný český generál Jan Žižka (1369-1424) během husitských válek, mezi nimi hlavně vozové hradba, která mohla sloužit jak při obraně, tak útoku. Tato všestrannost umožnila Žižkovým vojskům využívat drtivé výhody mobilního dělostřelectva, invence, kterou se Adolfus nejvíce proslavil. Adolfus se také inpiroval novými inovativními taktikami Mořice Oranžského (také znám jako Mořic Nassauský, 1567-1625, syn generála a státníka Viléma Mlčenlivého, 1533-1584), zejména řízená salva a protipochod, který umožňoval nepřetržitou palbu a přeformování během nabíjení.
Využitím obou těchto invencí byl Adolfus schopen vytvořit armádu vytrénovanou tak všestranně, že byl každý voják schopen zastat roli jakéhokoli svého spolubojovníka. Pěchota mohla být jízdou, jízda dělostřelectvem, dělostřelectvo pěchotou a s každým z těchto oddílů bylo jednáno se stejným respektem. Adolfus také vytvořil mobilní dělostřelecký oddíl, jenž fungoval podobně jako Žižkova vozová hradba, schopen volně přecházet z obrany do útoku a naopak a se schopností se rychle, precizně a organizovaně přemísťovat tam, kde byl zrovna potřeba. V kombinaci se stacionárním dělostřelectvem se tato děla stala velmi efektivními.
Adolfus se staral o to, aby jeho vojska nerabovala a byla vždy nakrmena a dostala zaplaceno, což mu umožňovali zásoby z Francie, Nizozemí a rodného Švédska. Poté co shromáždil svá vojska se vydal na pochod a podařilo se mu v První bitvě u Breitenfeldu roku 1631 porazit Tillyho a jeho vojska, v dubnu roku 1632 zvítězil v bitvě na řece Lechu (bitva u Rainu) během které byl Tilly zraněn a později na následky zranění umírá. V září 1632 byl Valdštejnem přelstěn a poražen v bitvě u Alte Veste, ale podařilo se mu udržet své jednotky pohromadě. Valdštejn se s Adolfem znovu utkal v listopadu téže roku v bitvě u Lutzenu, Adolfus během bitvy padl, ale Švédům se i přesto podařilo zvítězit pod vedením Bernarda Sasko-Výmarského (1604-1639), jenž se ujal velení.
Bernard se se svými vojsky odpojil a velení nad švédskou armádou přebrala Adolfova pravá ruka Oxen Oxenstierna (1583-1654). Valdštejn, po jehož ústupu z bitvy u Lutzenu Švédové zvítězili, byl Ferdinandem II. zbaven velení a v roce 1634 byl zavražděn svými důstojníky. Velení bylo po Valdštejnovi přiděleno Ferdinandu Habsburskému (1609-1641), toledskému arcibiskupu a guvernéru španělského Nizozemí, jemuž se podařilo v září roku 1634 rozdrtit švédsko-německá vojska v bitvě u Nordlingenu, čímž na nějakou dobu neutralizoval Švédsko jako hrozbu a způsobil hromadný přechod německých princů na stranu katolíků.
Zapojení Francie
Ferdinand II. nyní požadoval přímé zapojení Španělska, aby s jejich pomocí mohl konflikt ukončit, což přinutilo kardinála Richelieua, aby ve jménu Francie vyhlásil Španělsku válku a věnoval konfliktu více zdrojů, a začal najmutím Bernarda Sasko-Výmarského jako velitele žoldáckých vojsk. Této poslední fázi války, která se stále odehrávala hlavně na území Svaté říše římské (včetně Čech), se účastnili Francie, Španělsko, Nizozemí, Anglie, Portugalsko, Švédsko, Dánsko a Polsko-litevská unie.
Po letech konfliktu bylo jídlo vzácné, což bylo způsobeno hlavně vypalovaním a rabovaním farem, a mnoho vojáků i civilistů zemřelo hlady. Vojska byla opět nucena vyžít s zásobami z regionu, ale ty už byly z velké části vyčerpány, protistrany se ale stále nedokázaly dohodnout, a proto konflikt pokračoval. Země byly zužovány nemocemi a mnoho lidí ze zoufalosti začalo okrádat a v některých případech i zabíjet své sousedy v pokusu najít něco, co by mohli prodat aby měli na jídlo. Populace zvířat, včetně koček a psů, klesala stejně rychle jako populace lidská, zatímco konec války byl stále v nedohlednu.
Švédové mezitím přišly o všechna území, která během konfliktu nabyly, to se změnilo roku 1636 po švédském vítězství v bitvě u Wittstocku, mezitím do regionu dorazily francouzské oddíly, jenž měly Švédy podpořit. V roce 1637 Ferdinand II. zemřel a jeho nástupcem se stal jeho syn, Ferdinand III. (1608-1657), ten nebyl v ukončování války o nic úspěšnější než jeho otec. Francouzské jednotky pokračovaly ve své podpoře Švédu a dokonce se jim dařilo dosahovat svých vlastních vítězství, ale císařská vojska se stále držela a dosahovala úspěchů.
V roce 1641 nahradil Lennart Torstensson (1603-1651) Johana Banéra jako švédského polního maršála. Oba sloužili pod Gustavem Adolfem a Banér se pokoušel pokračovat v jeho zásadě nerabovaní a neznásilňování civilistů, ale i s francouzskou podporou měli Švédové problém se zásobováním a švédská vojska už před Tortenssonovým nástupem začala opět rabovat. Torstenssonovi se povedlo znovu zazásobit svá vojska a dosáhl v roce 1645 několika vítězství. Francouzsko-švédská aliance pokračovala během roku 1646 ve svém postupu, ale nepodařilo se jim dosáhnout drtivého vítězství, jenž by válku ukončilo. I když Ferdinand III. odmítal uznat zoufalost pozice ve které se nacházel, svolil roku 1648 k započetí mírových jednání, která vyvrcholila ve Vestfálský mír, jenž válku ukončil.
Závěr
Jak již bylo zmíněno, bojovalo se hlavně na území Svaté říše římské, jež se skládala z dnešní Itálie, Nizozemí, České Republiky a ostatních, zahrnovala hlavně území dnešního severního Německa. Tento konflikt zničil nespočetné množství vesnic v regionu a zdevastoval město Magdeburg, které přišlo až o 20 000 ze svých 25 000 obyvatel a o 1 700 ze 1 900 budov. Drancování vesnic přinutilo jejich populaci uchýlit se do měst, ta ale byla přelidněná a plná nemocí, což pouze vedlo k dalším úmrtím.
Za vypuknutí epidemií moru i jiných nemocí v regionu nesou zodpovědnost s největší pravděpodobností cizí vojska, která je přinesla s sebou, toto vytvořilo u německého obyvatelstva odpor k jiným národům, toto později využily při mobilizaci Braniborsko, Prusko a Německo jako propagandu a připomínku toho jak jim "oni" ublížili. Německé vzpomínky a pojetí Třicetileté války, které bylo předáváno z generace na generaci a bylo popularizováno německými básníky a spisovateli, by bylo použito jako propaganda během První i Druhé světové války.
I přesto Vestfálský mír, jenž znovunastolil náboženskou svobodu zavedenou Augšpurským/Augsburským mírem, vytvořil koncept národní suverenity, která zakazovala ostatním státům zasahovat do vnitřních záležitostí národa a nakonec přerostla v moderní mezinárodní systém vlád. Jakmile byl kalvinismus uznán stala se náboženská svoboda, aspoň na papíře, častější a zvedla se gramotnost obyvatelstva díky školám zakládaným jak protestanty, tak katolíky pro lepší pochopení svatého písma.
I přes tyto, i mnohé jiné, pokroky je nutno podotknout, že během tohoto konfliktu zemřelo přibližně 8 milionů lidí. Během samotné bitvy u Nordlingenu v roce 1634 zemřelo za jeden den až 16 000 vojáků, a to ani nejsou počítány ztráty mezi civilisty. Je pravda, že mnohým účástníkům konfliktu, ať už přímým nebo ne, byly nároky Ferdinanda II. nebo Fridricha V. úplně jedno, ale co jim jedno nebylo, a dokonce je hnalo, bylo jejich náboženské přesvědčení, jenž je vedlo k připojení se na jednu nebo druhou stranu.
Miliony mrtvých a zdevastování většiny Svaté říše římské vedli k úplně stejnému výsledku jako Augšpurský/Augsburský mír roku 1555. Konflikt nebyl nijak vyřešen, všichni byli pouze dekádami boje vyčerpání. I tak ale netrvalo dlouho než katolíci i protestanti chytili druhý dech. Jejich náboženské rozdíly pokračují v rozdělování společnosti až dodnes.
